Září 2014

Zkurvený psychouš

28. září 2014 v 2:41 | Nepochopený psychopat
Už sem znova začal uvažovat o sebevraždě. Mám pocit, že jestli to brzo neskončím, pošlou mě do nějaký prdele, řekně třeba blázince. Nemusím připomínat, že společnost Evy bych uvítal nejvíc, ale za těchto podmínek moc nevím. Proto zase začínám dělat plány, jak to vlastně provedu. Ale ne, sem srab, stejně to neskončím, protože něco v mojí hlavě se bojí.

Psychouš mi dává poslední dobou divný otázky. Jasně, vždycky byly divný. Teď mi ale přijde jako pedofil. "Kdy se ti naposledy postavil?" "Nemáš náklonost ke stejnému pohlaví?" "Jak dlouhýho ho máš?" Je to fakt přehnaný. Nejdřív sem si myslel, že si dělá prdel. Jenže on to fakt myslí vážně. To není psychouš, ale peďák.


Bratr taky začal chodit k psychoušovi. Ten pochopitelně neví, že má koňský dávky heroinu, ale řekl bych, že stačí pár týdnů na to, aby to jen podle jeho chování odhalil. Ono to není nic těžkého ani pro normálního člověka. Z kluka, co měl vždycky jedničky, milion pochval za dobrovolnictví a nevěděl, co je to pětka, se stal největší propadák, který už má na podmínečné vyloučení. Chová se jinak a dost se to projevuje. Na všechno sere. Vím jak mu je, znám tu změnu. Je to na hovno, ale každý si za to může sám.

Už nevim, jak dál. Se sexem. Každý večer si ho honim u fotky fakt krásný holky se skvělými názory. Jaká škoda, že je zadaná. Ale hned bych s ní hupsnul do postele. Potřebuju sex. Víc než chlast. Víc než řezání. Nutně ho musim mít!

Když se nebudu ozývat, tak sem mrtvej, v blázinci, nebo mám zákaz internetu, který mi moje drahá matka už několikrát zařídila. Píča jedna. Člověk se má vypsat a ona mu do toho vleze.

Heroin mě vzrušuje

17. září 2014 v 4:23 | N.
Proč je všechno totálně v prdeli? Už asi tři týdny.. Přijdu si jako dement, který je závsilý. Do všeho vždycky spadnu. Sem debil.

Skoro nemůžu chodit. Ty chodidla sem si rozřezal nějak moc, takže teď kulhám. Dopíči. Matka se mnou chtěla jít do nemocnice, ale tam nepůjdu ani náhodou. Znova by si mě tam nechali. A to bych fakt šel na záchod a oběsil se. Tak nějak pajdám a doufám, že s tím nebudu muset něco dělat.


Od té školní dvoutýdenní tragédie furt chlastám whiskey. Nikdy sem jí moc neměl, ale ta až nepříjemně hořká chuť se mi líbí. Něco sem našel vzadu ve sklepě, kam si matka dávala chlast z dob, kdy chodila k psychoušovi. Od tý doby tolik nepije, tak je tam toho celkem dost. Akorát pro mě... a taky bratra. Jo, je na tom hůř než já, to přiznávám.

Vždycky, když si ho vybavím, tak se mi taky vybaví drogy. Ten jeho heroin mě sakra přitahuje, možná i vzrušuje. Nemůžu do toho spadnout znova, prostě nemůžu, ale odolávat je to nejtěžší. Bez svých jiných "kamarádů" bych to nedal. Už sem to měl v ruce, ale nakonec to hodil pryč. Nesmím!

Potřebuju sex. Kurva, píče, práce, já nutně musím mít sex. Honit si sám sobě je na hovno, neuspokojí mě to ani trochu. Pornáče taky nepomáhaj. Potřebuju Evu. Ta šlapka byla tak boží. Co se dá dělat, musím se držet. Nemusím se zdržet vlastně všeho? Má ten můj zkurvenej život vůbec cenu?

Tak nic, du si zalíst do sklepa s jedním z mých kamarádů, už tu whiskey fakt potřebuju. A nebo bych měl jít spát, ale to stejně nemá cenu. Nashle vážení.

Vražedná škola

14. září 2014 v 3:56 | Nepochopený psychopat
Dva týdny zájezdu. V prdeli. Je to povinné. Povinný čas strávený s lidmi. S lidmi, co nesnáším. Nesnáším tenhle výmysl od prváku.

Hned druhého září sme jeli někam do Krkonoš, abychom strávili super čas ve společnosti na čerstvém vzduchu. Vražedná kombinace.

Byl sem na pokoji s teploušem a frajírkem. Takže sem buď byl v erotickém obklopení s nesprávným člověkem, nebo na náš pokoj nonstop chodili všichni, protože frajírek u nás pořádal párty. Kdybych se vždycky do němoty nevozřal, nedal bych to, tím sem si jistý. Zabilo by mě to.


Co sem do sebe narval? Vodku, rum, whisky... lepší než v baru. Frajírek měl zásoby, které se rovnaly flaška na jednoho. Takhle sem se snad nikdy neskolil, to je fakt. Když sem měl depku, tak sem pil, ale vždycky pár loků a ne láhev za jednu noc. Skoro to bylo lepší než drogy, s tím musím souhlasit.

Když už sme u těch drog, můj milý bratříček je troska. Nebavíme se spolu, aspoň ne normálně, ale tentokrát sem za nim musel přijít. Ležel na posteli, brečel, vedle sebe injekci a stačil pohled na jeho ruku, abych viděl, že je totálně v prdeli. Jeho pohled by vypatlaný, prázdný. Drogy sou sračky, o tom vim svý. Tak sem ho nechal se v nich koupat. On to pochopí. A nebo taky ne. Ale to je mi jedno.


Zpátky do domu hrůzy, konkrétně pokoje 53, kde sem ty dva týdny trávil. Ráno učení, odpoledne volno. Na hovno to bylo. Měl sem sebou šest žiletek, čtyři sem úplně stupil. Už se nemám kde řezat. Tam sem zajel i do chodidel, už jaksi není místo. Je to na hovno.

Všechno je na hovno. Jediná pozitivní věc je, že sem doma, a že všechny dny nebudu v obklopení debilů.