Duben 2015

Bez psychoušů by byl svět lepší

25. dubna 2015 v 23:36 | Nepochopený psychopat
Myslel sem, že když s blogem seknu, tak na to psychouš nepřijde. Přišel. Říkal, že od posledního článku se zhoršil můj stav a že je to určitě tím, že nepíšu. Zaprvý netuším, co by se mělo horšit. Já si přijdu posledních pár let pořád stejně. A zadruhý nechápu, proč můj blog čte. Mě by fakt nebavilo číst o tom, že jsou psychouši jenom zkurvení parchanti a že se řežu do péra, kdybych byl psychouš. On se v tom asi vyžívá.

Poslední týdny byly stejné. Každý den se ani minutou nelišil od toho předchozího. Ráno vstanu v 7:55, v osm dojdu do školy, ze školy přijdu domů a čumím do zdi a potom jdu v pět k psychoušovi, kde jsem většinou tři hodiny. Pak přijdu domů a čumím do zdi. Nechápu to. Lidi žijou v neustálém stresu, nic nezvládají, přejou si, aby den měl 48 hodin. Mně by stačilo deset. Nechápu, proč bych měl svůj volný čas věnovat facebooku, nebo třeba škole. Je to zbytečný. Nemám si s kým psát a ani nechci a ve škole je mi to teď úplně šumák. Uvažuju, že s ní seknu, protože je mi to stejně k hovnu, nechci dělat žádnou práci. Peníze nepotřebuju. Každý měsíc mi máma dává 50 korun, většinou to dám bráchovi na trávu.

Jo, brácha skončil s háčkem. První noc s ním byla fakt nechutná, párkrát se poblil a asi dvě hodiny vkuse mi brečel v klíně. Hm, dojemná sourozenecká chvilka, to určitě. Ale už je to pryč. Teď jen hulí. Jasně že to není dobrý, ale pořád lepší, než kdyby se v těch sračkách válel napořád.

Zítra jdu na nějaké vyšetření a už přesně vím, co udělám. Nadopoju se alkoholem tak, že mě rovnou vezmou do márnice. Protože tahle vyšetření jsou to nejhorší, co člověka může potkat. Začne to miliony otázek. Pokračuje to nějakými fyzickými testy. Končí to miliony otázek. Činnost na celý den.

Hody hody doprovody

7. dubna 2015 v 3:12 | Nepochopený psychopat
Celá tahle nálada mě děsně štve. Dneska u nás zvonilo asi dvacet malých harantů, kteří chtěli nějaký čokolády, to bylo fakt super. Měl jsem chuť vzít bič, který máme ve sklepě, jít ven a mlátit lidi. Přijde mi to docela tradiční, akorát by to pár lidí víc bolelo, což by mě samosebou naplňovalo. Bohužel, celý den a vlastně celý víkend jsem ležel zavřený u sebe. Jako vždy.

Normálně mívám na přemýšlení miliony životních blbostí, tentokrát jsem měl ale hlavu plnou školy. Jo, zítra do tý zkurvený barabizny zase jdu. Je až směšné, že většina lidí se tam těší jen kvůli lidem a já bych naopak ocenil nějakou soukromou výuku. To bude zase otázek. To bude zase posměšků a odsuzování. Neříkám, že mi to vadí, neříkám, že jsem si nezvykl, ale stejně se na to moc netěším. Ty lidi nesnáším. Navíc musím tenhle ročník dochodit a znovu opakovat, člověk by se z toho zbláznil. Už teď jsem tak nějak nejstarší ze třídy, to bude fakt úžasný, až budu mít okole sebe třeba o dva roky mladší lidi. Navíc budou jen další a další otázky. Začínám zjišťovat, že můj život se skládá se samých otázek, ale žádných odpovědí.

Také mi v neděli psal Adam. Jo, přesně ten Adam z nemocnice. Však já jsem věděl, že se těm anorektičkám nedá věřit. Odpověděl jsem mu sice až po půl roce, ale i tak začal rychle konverzovat. Nic zajimavýho nebo přínosnýho jsem se však nedozvěděl. Zase bych se chtěl vrátit do těch časů, kdy si po těle řezal nejrůznější obrázky a ornamenty a mě nechal tu krev olizovat. Což mi připomíná, že já už se fakt nemám kde řezat. Na starých jizvách jsou nové, ale stejně nikde není místo. I ta chodidla, proti kterým jsem dříve byl jsou úplně kaput. Chvíli jsem nemohl chodit, ale po čase jsem si zvyknul. Už jsem se i párkrát řízl do krku, ksichtu a péra. Našel jsem taková ta málo nebezpečná místa, kde bych po pár říznutí nemusel hned chcípnout a zatím dobrý. Stejně to nemám s kým dělat, tak je to vlastně jedno. Eva je někde v prdeli, ostatním se hnusím. Já si vážně najdu nějakou kurvu, protože já nepotřebuju milovat, potřebuju sex!

Páni, tak před pár minutama tu byl bratr. Zeptal se mě, jestli bych mu nepomohl skončit. Skončit s heroinem. Je úžasný, že ho to napadlo zrovna teď, když mám hodně času a skvělou náladu. Ani nevím, co z toho by se mělo brát více ironicky. Jasně, že mu pomůžu, vím, jak je to těžké, ale sakra, měl by se vzpamatovat. Nepůjde to jednoduše. Bude prožívat neskutečné bolesti a bude mě prosit na kolenou, že mi klidně dá milion v hotovosti, když mu dám jednu jedinou dávku. Může si za to sám.

Takže zítra mě čeká krásný nabitý program. Od osmi do pěti škola (normálně by byla do tří, ale musí se dořešit některé, ehm, formality), od šesti do osmi (a možná déle jak ho znám) psychouš a potom celý večer a noc s bráchou, nějakými prášky a vínem. Jako za starých časů... Ani nebudu mít možnost přemýšlet nad svým zkurveným životem, i když pravda, v blázinci jsem si toho namyslel ažaž.

Ach, zase mi píše Adam, jaká náhoda. Nebudu se s tím dále srát, stejně mi tahle zpovědnice nikdy nepomůže, přestože si to psychouš naivně myslí.

Smysl života

4. dubna 2015 v 2:07 | Nepochopený psychopat
Právě jsem přišel z pekla. Jak tam bylo? Řekněme, že jsem se cítil jako blázen. Ne jako člověk, který cítí úplně všechno ale vlastně vůbec nic necítí, ale jako čistý dement, retard, mentál. A koneckonců se tak stále cítím. Vzpomínám na ten zápach, který tam všude byl. Pach bezmoci a zapomnění. Páni, začínám zjišťovat, že jsem tam od některého kripla chytnul poetickou duši. Asi zachvíli napíšu knihu s názvem Pach bezmoci, jelikož to působí velice umělecky. Pravděpodobně jsem našel smysl svého života.

Ústav pro duševně choré. Nezní to tak strašně, jaké to ve skutečnosti je. Nemůžu to sice porovnávat s americkými sanatorii ze šedesátých let, nicméně žádná výhra to také není. Můj psychouš mi určil, že magor jako já patří do blázince. Že je pro mě dnešní svět a společnost příliš nebezpečný (nebo že já jsem nebezpečný pro něj?). Děkuji Satanovi za zázrak, který mě odtamtud dostal. Bez něj bych tam teď trčel, koukal do zdi a přemýšlel o tom, jak dostat z těch šílenců kolem mě prášky, abych se mohl předávkovat. Nebo bych už byl mrtvý, co já vím. Ale oni mi změnili psychouše a ten usoudil, že mohu normálně fungovat, že snad nikoho nezabiju (ani sebe) a že je pro mě absolutně zbytečné tam trčet a čekat, až se zblázním úplně.

A tak tu teď ležím, v mém najednou krásném pokoji, poslouchám matčino hekání - jo, za tu dobu se z ní stala pěkná kurva - a říkám si, že je super, být doma. Takový pocit jsem snad nikdy neměl. Tedy, vždycky jsem upřednostňoval být zavřený u sebe, ale tohle se mi vážně nikdy nestalo. Třeba za chvíli budu úplně normální, co ty na to, psychouši?

Jak bych to celé shrnul? Smysl života najdete buď v ústavu, nebo přes stěnu matčiny ložnice.