Červen 2016

A já už si myslel, že ty lidi začnu mít rád...

5. června 2016 v 4:17 | Nepochopený psychopat
Nesnáším školu. Nesnáším ty lidi v ní. Proč mě nikdo nedokáže pochopit? Sakra, nevím, o co se to snažím. Hned první den, co jsem do školy přišel, mě tam lidi málem ukřižovali. Počet lidí, kteří by měli nějaké milé dotazy, nebo mě aspoň pozdravili, bych spočítal na prstech jedné ruky. Ráno mě už celkem dost podusil říďa, který měl hodně keců ve stylu, že já na té škole vlastně nemám co dělat, že bych měl být úplně někde jinde a že jestli se cokoliv stane, tak okamžitě letím. No tak pardon pane řediteli, že jsem se nenarodil tak dokonalý jako vy.


Nicméně kdyby byl blb jenom on, tak bych se na to vysral. Ale oni i ti spolužáci za moc nestáli. Nevím, jestli jsem čekal nějaký velký přivítání, každopádně to neproběhlo. Celý den jsem si připadal jako vzduch. Prostě jako kdybych v té třídě vůbec nebyl. Ne že by mi to hodně vadilo, pozornost nesnáším, možná je nakonec dobře, že mě všichni ignorovali, ale nečekal jsem to. I když po otevření skříňky jsem zjistil, že neviditelný asi nejsem, měl jsem dvě zprávy o tom, že jsem kokot a abych co nejdřív vypadl. Hm, tu radost nikomu neudělám, v poho.

Nějak bych to neřešil, vždyť jsem na tohle zvyklý už přes deset let, prostě přijdu do školy, tam jsem všem úplně ukradený a zase odejdu, každodenní rituál. Ale nasrala mě poslední párty, teď v sobotu. Před chvilkou jsem se z ní vrátil. Abych začal od začátku, když jsem na pár sekund přestal být neviditelný, tak mě starý kámoš - shodou okolností taky největší hulič a zároveň nejlepší člověk, co znám - pozval na nějakou mini kalbičku u něho ve sklepě, kde se sejdou tak tři třídy, pár lidí z města, prostě taková klasika, co u nás na škole vždycky byla. Byla to chyba, na místě to sice bylo ok, na chvilku jsem se na všechno vykašlal a snad jsem se i bavil, ale potom se muselo všechno posrat. Když jsem odcházel, počkalo si na mě pět týpků z města, které jsem vlastně ani v životě neviděl a prostě a jednoduše mi dali do držky, no. Holt se žádnýma svalama nebo lvím srdcem nechlubím, tak jsem se nebránil. Stejně je jeden ku pěti k hovnu. Moncla zvládnu, ale teče mi hrozně z ruky, asi mi tam nějak hrábli nehtem, jedna z největších jizev je úplně otevřená a vidím části těla, které bych asi úplně neměl vidět. Tak snad to bude v pohodě.

Já nevím, taky vám všechno přijde chvilku dobré, prostě že se to změnilo k lepšímu, že jste v jiném světě, najednou nemáte depky a najednou vám to všichni zase hezky vyvrátí? Já fakt doufal, že když jsem se já pokusil o změnu, že se změní i ostatní a ono hovno. I když takhle už to je tolik let, proč mi to pořád nedochází. Tak snad někdy jindy, já si jdu asi lehnout a budu se modlit.. upřímně ani nevím za co, možná by bylo lepší, kdyby ta krev prostě tekla a ráno bych se už nevzbudil. Já vlastně ani nevím, jestli chci nebo nechci žít, mě to zase začíná být jedno.